Když si uvědomíme, že jsme součástí ekonomiky státu, takovým malinkým dílečkem do mozaiky, možná si připustíme, že teorie, která hlásá, že ekonomika jedné individuality, tedy například zmíněné domácnosti, stojí na podobných principech jako ekonomika celku, v našem případě tedy státu.
Proč? Chování jednotlivců v ekonomickém slova smyslu je rozdílné, přesto, podíváme-li se na tuto problematiku jinou optikou, na vlas stejné. Ano, jeden jedinec dává přednost co největší spotřebě, druhý pak raději uspoří část finančních prostředků na horší časy. Přesto všechno se oba chovají v zásadě stejně. Konají rozhodnutí na základě objemu svých prostředků, na základě preferencí, povahových vlastností a tak dále.
Zvažují tedy různé alternativy. Uspořit/utratit? Investovat/neinvestovat? Směnit/nesměnit? Tyto otázky si pokládají lidé na celém světě, nebo tedy alespoň lidé ve fungujících ekonomikách. V momentě, kdy zváží různé možnosti, konají rozhodnutí, jež se projeví v celkových ekonomických ukazatelích států. Jedno takové malé rozhodnutí částečně ovlivní úrokovou sazbu, výdajovou politiku státu nebo chování firem a bankovního sektoru.
Na základě rozhodnutí několika jednotlivců se tedy vytvoří směs takových rozhodnutí, která po určitých úpravách vytvářejí obrys celé ekonomiky celku. Skutečně tedy jakákoliv finanční operace tvoří součást takového celku, a ovlivňuje tak rozhodnutí tisíců ekonomických subjektů.
Zmíněná rozhodnutí a operace se tak poté vrátí zpět na začátek ekonomických procesů a mají tedy vliv na bohatství a finanční situaci oněch subjektů, jejichž kroky zamíchaly ekonomickými vodami na začátku. Na základě objemu finančních prostředků, jež se vrátí zpět k domácnostem, konají jejich představitelé další operace, čímž se vytváří ekonomický koloběh.
Vrátíme-li se tedy k první otázce na začátku textu, odpověď zní: ANO. Ekonomika domácností, byť si to ani nemusíme uvědomovat, je základem ekonomiky celku.
